Mezi ty, jejichž podpis nikdy na pivní etiketě nenalezneme, ale kteří přesto celý svůj profesní život věnovali zkoumání a vylepšování chuti a vůně piva, patří i Ing. Jan Voborský, dlouholetý pracovník Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského, a. s., v Praze. Ale než se stalo, že přednášky i odborné statě muže, jenž je spoluautorem publikací a patentů, zaujaly odbornou veřejnost a nepochybně ovlivnily směřování českého pivovarství, bylo třeba ujít kus cesty. Začněme od začátku.
Jan Voborský se narodil 23. října 1934 v Malšicích u Tábora. Jeho tatínek byl živnostníkem, měl hospodu a byl národní socialista. To se projevilo v době, kdy se Jan chystal na táborské gymnázium, jako nepřekonatelný problém – prostě škraloup v posudku. Nebyl přijat z politických důvodů. Ale štěstí Janovi přálo alespoň v tom, že se mu podařilo nastoupit na školu do Týna nad Vltavou, i když tam bylo nesrovnatelně komplikovanější spojení. Maturitu v roce 1953 složil s vyznamenáním a chtěl pokračovat ve studiu své velké záliby, chemie. V té době, byť s doporučením gymnaziální komise, nebyl k vysokoškolskému studiu přijat. Ale měl znovu štěstí. Rodinný známý, starý sládek, Jana doporučil tehdejšímu řediteli pivovaru Braník Františku Hlaváčkovi a ten jej do pivovaru vzal. Bydlel na šalandě v kamrlíku a během roku dělal „děvečku pro všechno“. Vidroval ve sladovně, pomáhal ve sklepě a na varně a získával postupně nejen vědomosti z pivovarského řemesla, ale i zkušenosti. „Byly to neocenitelné zkušenosti, které jsem v pivovaru jaksi mimoděk získal, ale mnohokrát později jsem si na toto období vzpomněl a v mnohém mně pomohlo ocenit práci jiných,“ říká dnes Jan Voborský. Nakonec byl přijat na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze na potravinářskou fakultu se specializací kvasná chemie a tu studoval v letech 1954–9.
Po promoci se dostal na umístěnku do pivovaru Starobrno. Po dvou měsících práce v laboratoři jej poslali na půl roku do pivovaru Vyškov, odkud narukoval na šest měsíců plnit základní vojenskou službu. Po návratu byl vyslán do pivovaru v Kroměříži, kde v té době přestavovali varnu. Přece jen ho to stále táhlo k vědě, a proto se přihlásil do konkurzu na volné místo ve Výzkumném ústavu pivovarském a sladařském v Praze. V osobním dopise řediteli uvedl, že má opravdový zájem pracovat ve výzkumu, a ptal se, má-li nějakou šanci být přijat. Šanci dostal, a tak začal od 1. ledna 1961 ve výzkumném ústavu pracovat. A to až do 28. února 1995 – plných 34 let!
Výzkumný ústav se mu stal nejen osudem, ale především velkou školou a prostředím, kde se setkal a měl možnost spolupracovat s řadou vynikajících pivovarských odborníků, kteří ovlivnili jeho další odborný růst. Začal svou činnost u Ing. Františka Šauera, který měl na starosti filtraci. V té době vyvinula Destila Brno první československý naplavovací filtr, který byl instalován v Brně, kde jej spolu s Ing. Šauerem zprovoznili. Tím začala dlouholetá a velmi úspěšná spolupráce s Destilou Brno, kdy byli výzkumníci zváni do pivovarů k uvedení svých filtrů do provozu. Voborský v rámci této spolupráce realizoval svůj návrh na automatizaci dávkování křemeliny, který byl pak uskutečněn v mnoha pivovarech (např. Gambrinus v Plzni).
Kromě toho Ing. Voborský pracoval na výzkumných úkolech v oblasti sladařství. V roce 1964 si tým vedený Ing. F. Šauerem, v němž byli spolu s Voborským i Ing. Tomášem Lejskem a Františkem Janatou, nechal patentovat postup výroby a zařízení na výrobu speciálních sladů ze zeleného sladu.
Koncem 60. let se Ing. Voborský podílel na realizaci projektu Ing. Šolka, který přišel s nápadem kontinuální sladovny, a projekt byl realizován v plzeňském pivovaře. Spolu s Ing. Šauerem zpracovávali propočty, neboť autor projektu byl strojař. Přibližně v té době začíná jeho bohatá publikační a přednášková činnost doma i v zahraničí.
Voborský se nadále věnoval problematice filtrace piva, orientoval se na projekt náhrady zahraniční křemeliny křemelinou domácí provenience, což se nakonec ve spolupráci s Calofrigem Borovany podařilo. Pro tehdejší ekonomiku to znamenalo velký přínos, neboť se tím šetřily potřebné devizové prostředky.
Voborský se postupně stále víc specializoval na výzkumné úkoly v pivovarské oblasti a od roku 1968 začal úzce spolupracovat s Ing. Miroslavem Kahlerem, CSc. Podílel se na zavádění CKT a na vývoji a aplikaci imobilizovaných kvasinek při výrobě piva. Velmi zajímavým výzkumným úkolem bylo např. v letech 1970–74 ověřování schůdnosti projektů kontinuální výroby mladiny v pivovaru v Holešovicích.
Jan Voborský se v rámci výzkumných prací i realizací projektů podílel na dolaďování technologií v pivovarech, které u nás v sedmdesátých i osmdesátých letech vznikaly nebo procházely rekonstrukcí. Připomeňme si nově otevřené pivovary v Nošovicích nebo v Mostě a také slovenské provozy v Topolčanech, Hurbanovu, Rimavské Sobotě, Šariši i jinde.
Poznatky ze společné vědecko-výzkumné činnosti i realizace řady projektů, především při otevírání pivovarů a jejich technologických částí, využil spolu s Ing. M. Kahlerem, CSc., k napsání publikace Filtrace piva, která vyšla v roce 1980 a dočkala se ruské mutace. Za české vydání obdrželi autoři od Českého literárního fondu v roce 1982 tzv. tvůrčí prémii.
Ing. Voborský však spolupracoval také s mnoha vědeckými a výzkumnými kapacitami českého pivovarství té doby. Patřila k nim především prof. Ing. Gabriela Basařová, DrSc., se kterou jako člen týmu vydal několik publikací, např. věhlasnou Pivovarsko-sladařská analytiku. S východoněmeckými kolegy napsal knihu Analytické metody v pivovarském a sladařském průmyslu. Jako člen různých odborných týmů získává v roce 1986 a v roce následujícím autorská osvědčení, další potom v roce 1997.
Třetím okruhem vědeckého bádání Ing. Voborského byla senzorika piva. Zkoumal, opět především s Ing. Kahlerem, vlivy těkavých látek na senzoriku piva. O této i jiných problémech následně publikoval odborné statě v časopisech, zejména v Kvasném průmyslu. Těchto článků bylo na čtyřicet a některé z nich byly přeloženy a vydány v zahraničních časopisech. Byl častým přednášejícím na vědeckých sympoziích a jejich aktivním účastníkem. V této souvislosti nelze opomenout především renomované Pivovarsko-sladařské dny.
Když Jan Voborský odchází v roce 1995 do důchodu, rozhodně nelze říci, že by odešel na zasloužený odpočinek. Pokračuje ve spolupráci s VÚPS, a. s., a intenzivně spolupracuje s německou společností FHM při zavádění křemeliny ve 40 pivovarech u nás. Poradcem zvaným ke konzultacím ohledně řešení problémů zůstává dodnes.
Ing. Voborský pokračoval i v penzi ve studiu. Důkazem jsou diplomy z univerzit třetího věku, které získal na VŠE, Zemědělské univerzitě a na Univerzitě Karlově.
Jan Voborský je ženatý a jeho manželka Ing. Hana Voborská působila jako chemická analytička. Jeden syn je strojním inženýrem, dcera lékařkou a druhý syn je asistentem architekta ve filmových ateliérech. Dohromady je sedminásobným dědečkem.
Nepředstavujme si však Ing. Jana Výborského jako suchého vědátora, který nezná nic jiného než křemelinu, filtraci, senzoriku a kvasinky k tomu. Citujme, co o něm v říjnu 1999 napsal k jeho 65. narozeninám měsíčník Kvasný průmysl: „Pan Ing. Voborský je báječný člověk se smyslem pro humor, klidný a vyrovnaný, který řeší problémy, když přijdou, s klidem a nadhledem. Pro své kolegy měl vždy pochopení, nezištně předával své znalosti a zkušenosti nejen svým spolupracovníkům, ale i všem kolegům z pivovarského oboru, což činí prakticky dodnes.“ Není co dodat. Jen si přát, aby své znalosti i vědomosti mohl Ing. Jan Voborský předávat co nejdéle.